Sbírka mých falešných úsměvů

6. července 2016 v 12:29 | Karla |  TÉMA TÝDNE




Musím se přiznat, že já rozdávám falešné úsměvy. Neříká se mi to lehce, není to totiž nic k chlubení, ale je to tak. Když o tom přemýšlím, tak mám dokonce hned několik typů falešných úsměvů. Vlastně jsem si je rozdělila do několika kategorií.


První kategorií jsou falešné úsměvy pracovní. Těch asi rozdám nejvíc.

Nejčastější falešný úsměv si nasazuji v okamžiku, kdy mi zákazník přijde opětovně pozdě. V tu chvíli se falešně usměji a řeknu: "to je v pořádku, stát se to může každému". Ano, stát se to sice může každému, ale nesmí se to stát pravidlem.

Další falešný úsměv s větičkou: "nevadí, nic se neděje, a kdy jindy se vám to hodí" nasazuji v okamžiku, kdy mi zákazník chvilku před objednanou hodinou zavolá, že nestihá. Opět se to může stát každému, ale opět to nesmí bývat často. A ne, že se nic neděje, děje se hodně. Děje se to, že sedím v práci zadarmo a jediné, co by minimalizovalo toto riziko a finanční ztrátu je vyšší cena za služby. Ale to už je zase jinačí úvaha.

A poslední falešný úsměv s troškou jedovatosti uštědřuji zákazníkovi, který se bez omluvy nedostaví v objednaný čas a při příští návštěvě dělá, že se nic nestalo.



Druhou kategorií falešných úsměvů tvoří falešné úsměvy sousedské.

Znáte to, přijde vytoužený víkend a vy se s vidinou klidné a pohodové neděle posadíte s kávičkou na klidné terase a najednou se ozve sousedské "ahoj, promiň, jdu sekat trávu, nebo řezat dřevo, nebo bourat garáž, nebo stavět cokoli". Ano, má na to právo, potřebuje to udělat a já vlastně taky občas rámusím, takže si nasadím jemně falešný úsměv a řeknu: "nevadí, v pohodě, je to potřeba".



Třetí kategorii tvoří falešné úsměvy rodinné.

Sem, musím přiznat, patří pouze úsměvy určené mé tchýni a tchánovi. Což neznamená, že je nemám ráda, ale oni prostě dokáží velmi často vnucovat své názory a snaží se mi stále dirigovat a řídit můj a náš rodinný život.



A do poslední kategorie patří falešné úsměvy ostatní, do nichž patří všechny ty rádoby slušné úsměvy při každé nepříjemné situaci. Třeba při velmi, velmi, velmi dlouhém čekání u doktora, na úřadech, při předbíhání v obchodě, kině atd. Však to znáte. Jen mě dost často napadá, kde už končí slušnost a začíná blbost.


Ale když o tom přemýšlím ještě víc, tak bude asi chyba ve mně. Budu se muset zřejmě vrátit do mladších, možná ne tak velmi zodpovědných let, kdy jsem hned věděla, že je mi to, co se děje, úplně fuk a můžu se tomu od plic zasmát, nebo mě to, teď se omlouvám za nehezké slovo, sere tak, že musím zjednat pořádek a tím se vlastně vyhnu všem falešným úsměvům.



Tak přeji hodně síly a pěný den Usmívající se
 

Svět kolem mě

8. května 2016 v 16:57 | Karla |  TÉMA TÝDNE


















Tohle je můj malý svět Mrkající

Komedie života

12. března 2016 v 18:13 | Karla |  TÉMA TÝDNE
Zdravím vás po delší době. Jsem nějaká pomalá a nestihám, ale měla bych to změnit, protože mě to s vámi tady baví.
Když jsem si přečetla téma týdne, napadlo mě celkem dost divočin, co jsem zažila, ale pak mi došlo, že jsem jich zde už pár popsala. A jelikož jsem si otevřela Pálavu 2013 výběr z hroznů a po celodenním shonu a nedostatku času se najíst, mi to velmi chutné polosuché víno stouplo do hlavy, dokáži sem dnes dát jen odkazy na mé starší články a budu doufat, že se vám budou líbit.
A pokud si v noci na nějakou divočinu vzpomenu, tak snad napíši i něco nového.
Přeji pěkný víkend Usmívající se a doufám i pěkné počtení:


a


a


a něco z internetu:


Musím se přiznat, že při čtení toho starého internetového fórku, jsem si zase ucvrnkla Smějící se
 


Jak je důležité míti normálního souseda

8. listopadu 2015 v 20:42 | Karla |  TÉMA TÝDNE

Mít normálního souseda je výhra. Mít normálního souseda je přáním asi každého z nás. Já si ho také přála, ale bohužel se mi to nesplnilo.

Můj soused je divný. Můj soused je hodně divný. Můj soused má zvláštní zálibu. Můj soused rád staví.

Teď asi vypadám divně já, že se mi nelíbí, že můj soused rád staví, ale hned se vám pokusím svoji averzi vůči zvláštní zálibě mého souseda vysvětlit.

Můj soused totiž velmi rád bourá, přestavuje, buduje a tvoří něco nového na svém domě, nebo na svém pozemku. A velmi rád buduje i o víkendu, svátcích a prázdninách a jeho najatí pracanti začínají pracovat mezi šestou a sedmou hodinou ranní ve všední den i ve svátek a pracují asi deset hodin denně.

Dovedete si představit se o víkendu budit randálem sbíječky, nebo bagru? Dovedete si představit deset hodin denně nepřetržitého kraválu a většinou ukrajinské hlučné mluvy?

Není to nic příjemného.

A můj soused buduje rád každý rok něco nového. A buduje celkem velké věci. Poslední dobou vystavěl novou garáž, která bohužel sousedí s naší ložnicí, přistavěl zimní zahradu, vybudoval jezírko, zboural a vystavěl nový plot, vyzbíječkoval původní dlažbu kolem domu a zaťukával novou dlažbu a tak dále.

A momentálně buduje něco nového na zahradě. Zatím nevím, co to bude, ale původní terasu s pergolou a krbem opět nechal v sobotu vyzbíječkovat a v neděli pokračoval dál.

No pokračoval. To píšu zcela špatně, protože on vůbec nebyl doma. On prostě zadá práci a zmizne pryč. A nás chudáky sousedy nechá v kraválu. A vzhledem k tomu, že jsme sousedi už patnáct let, tak už možná trošku začínáte chápat moji touhu mít normálního souseda.

Jsem celkem tolerantní a chápající soused, ale po patnácti letech mi to už začíná vadit. Možná je to i mým vyšším věkem. Nevím. Ale každopádně jsem se dneska ze svého splínu o zvláštní zálibě mého souseda vypsala a možná to dalších patnáct let vydržím dál snášet, aniž bych souseda poslala někam, odkud by se už těžko vracelo k "dobrým" sousedským vztahům. Mrkající

Pozměněné recepty na chutný sobotní oběd

11. října 2015 v 8:51 | Karla |  V KUCHYNI


Schopnost lišit se asi žádnou nemám. Možná kdysi dávno jsem chtěla být nejhezčí, nejlepší a nejbohatší. Teď se můj seznam trošku pozměnil a upravil. Ráda bych byla zdravější, chytřejší, bohatší a možná i hezčí. Ale myslím si, že většinu toho si přeje hodně lidí, tak to asi není žádná moje schopnost lišit se.


Takže si občas jenom pozměňuji recepty. Což znamená, že si je upravuji k obrazu svému a své mlsné rodiny.


Včera jsem byla ráno nakoupit v Albertu. A tady mě vlastně napadá jedna věc, ve které se zásadně liším, a to je to, že nereaguji na žádné reklamy a nic co vidím v reklamě nekoupím. Možná už asi z principu. Ale existuje jedno "ale". Existují slevy. Ne že bych byla slevový král, který kvůli slevě objede všechny možné supérmarkéty a v závěru vyjede hafo benzínu, aby ušetřil pět korun, to ne, ale pokud v obchodě kam jdu na nákup mají něco slevněné a potřebuji to, většinou to vezmu.


Moje dcera již dávno prohlásila, že se mnou nenakupuje ráda, protože jí nic co chce nekoupím a že kupuji jen slevněné věci a že radši chodí s dědečkem, ten jí koupí všechno. Mrkající


Tak tedy v Albertu jsem koupila levné vepřové pleco. Bylo velmi levné. Kilo stálo 59 korun. Pro naši žravou rodinu jsem vzala dva balíčky, každý přes kilo, což se později ukázalo jako velmi dobrý nápad, protože když jsem doma první balíček rozbalila, došlo mi, že to maso stojí opravdu za tu cenu. No, možná i tak bylo levné, ale dalo mi dost práce vykrájet větší kostky na plánovaný recept.



Je mi jasné, že prasátka nerostou do úhledných tvarů použitelných v mojí kuchyni, nicméně vykrájet z této flákoty pěkné kostky masa bez tlustého, blanky a flaks, bylo opravdu náročné. Musela jsem otevřít i druhý balíček a zbylo i hodně masa vhodného do polévky.


Tak co si vlastně stěžuji, koupila jsem levně maso a ještě je to dva v jednom. A to se vyplatí! Usmívající se


K dnešnímu obědu jsem si naplánovala líčka na víně s bramborovou kaší, nudlovou polévku a jako dezert pudinkové pokušení s čokoládou.


Tak a jdeme na to. Originál receptu na líčka na víně najdete zde: http://www.toprecepty.cz/recept/26767-hovezi-licka-na-vine/ . Jsou dobrá, mohu doporučit, několikrát jsem je již dělala, ale pro moji rodinu, která nemá moc ráda v jídle červené víno a občas z nedostatku hovězích líček si recept upravuji takto: vepřové pleco nakrájím na větší kostky, obalím v hladké mouce a osmahnu ve velkém kastrolu na sádle dohromady s domácím špekem nakrájeným na kousky, přidám tři nakrájené cibule, paličku nakrájeného česneku a podleji skleničkou bílého vína.


Druhou skleničku jsem nalila sobě. Bylo velmi dobré a i když můj muž když vidí skleničku vína hned dopoledne povýšeně zvedá obočí a mele něco, co zde nechci publikovat, tak jsem přesvědčená, že jedna občasná sklenička vína u vaření ze mě alkoholika nedělá. A navíc prý alkohol odstraňuje strachové buňky a zjemňuje pilotáž. Já vím, je to totálně blbá a pubertální větička, ale třeba mi to vaření vážně šlo líp.


Dále přidáme sůl, pepř, dvě větvičky rozmarýnu, libeček, zelené vršky z celeru, petrželku, pažitku přilejeme trošku vývaru, jen aby se nám maso nepřichytilo a necháme na mírném ohni asi dvě hodiny dusit.


Zbytky okrájeného "výhodně" zakoupeného masa jsem hodila do dalšího kastrolu, zalila vodou a přihodila cibuli, petržel, celer, pórek, dvě mrkve, stroužek česneku, na kostky pokrájenou kedlubnu, libeček, zelené vršky z celeru, sůl, pepř, nové koření a dala vařit. Uvařenou polévku jsem scedila a zavařila jsem do ní kapání ze dvou vajíček a hrubé mouky. A tady vidíte další drobnou změnu, nudle prostě došly. Veškerou zeleninu jsem nakrájenou vrátila zpět až poté, co jsem talíř polévky nalila své dceři, která již ve školce prohlásila, že "važený ovoce nejí". Každý jistě rozumí, že tím myslela vařenou zeleninu. Vyslovit to již umí, ale zvyk jí zůstal. Bohužel, ale třeba časem ještě dostane rozum. Do polévky jsem ještě přidala nakrájenou pažitku a petrželku.


Bramborovu kaši popisovat nemusím, tu zvládne určitě každý a doufám, že ji budete mít stejně dobrou jako my.


No a dezert na mě nedávno vykuknul na internetu a byl hodnocen jako nejrecept. Originál najdete zde: http://www.nejrecept.cz/recept/pudinkove-pokuseni-s-cokoladou-r1600 . Opět jsem ho již pekla, je dobrý, velmi dobrý. Jen jsem si ho dnes také trošku upravila. Takže potřebujete pět vajíček, které ušleháte s hrnkem a půl cukru, přidáte vanilkový cukr, dva a půl hrnku hladké mouky, hrnek mléka, třičtvrtě hrnku oleje a jeden prdopeč. Naleju na pečícím papírem vyložený plech a peču horkovzduchem asi dvacet minut. Po upečení propíchám druhou stranou vařečky a nechám vychladnout. Uvařím si dva kokosové pudinky se čtyřmi lžicemi cukru ve třičtvrtě litru mléka. Nanesu na vychladlý korpus a nechám zase vychladnout. A na konec poleji čokoládou. Zahřeji smetanu ke šlehání v kastrůlku a rozpustím v ní dvě a půl hořké čokolády. A nechám zase vychladnout.


Buchta je to vynikající, má vlastně jen jednu chybu. Dlouho se připravuje, protože se hodně často čeká až vychladne, ale snězená je hned.



Pokrmy opět nafocené nemám, fotit dobře neumím, ale aspoň jsem vám nafotila svůj rozmarýn.



Tak tedy dobrou chuť a pěkný den Usmívající se



Být tak milionářem

3. října 2015 v 16:41 | Karla |  TÉMA TÝDNE


Být milionářem bych moc chtěl.

Všechny své dluhy bych z čeho zaplatit měl.

Všechny své děti bych zajistil

a všechny své závazky bych si předplatil.

A pak bych sám zmizel někam v dál,

někam, kde bych si jen zase hrál.

Někam kde užívat života bych si moh,

někam kde k životu stačí jen jeden pár bot.

Někam kde neřeší se žádný styl,

někam kde šťasten jak blecha bych si žil.

Někam kde život by za to zase stál.

Být milionářem bych si moc přál.

Mrkající

Život není fér

13. září 2015 v 8:25 | Karla |  TÉMA TÝDNE

To není fér, zas musím vstávat.

To není fér, zase ta škola.

To není fér, proč tohle tričko?

To není fér, kdy vypereš prádlo?

To není fér, zas chleba s máslem?

To není fér, na sváču to samý?

To není fér, venku zas leje.

To není fér, mám rozbitej deštník.

To není fér, dostal jsem trojku.

To není fér, všechno jsem věděl.

To není fér, oběd byl hnusnej.

To není fér, zas se mám učit?

To není fér, já chci jít ven.

To není fér, proč uklízet pokoj?

To není fér, vždyť je to můj pokoj.

To není fér, zas nejde wifi.

To není fér, proč mám jít spát?

To není fér, abych zas musel do školy vstát.
Mrkající


Jsem zde a možná i chytřejší

25. dubna 2015 v 7:56 | Karla |  TÉMA TÝDNE

Aby jste tomu rozuměli. Dlouho jsem zde nebyla. Nestihala jsem a neměla jsem ani zajímavý nápad. Byla jsem jaksi vyšťavená.
Ale vyšťavená jsem asi pořád.
Jen se mi už hodně moc udělalo smutno po zdejších lidičkách.
Kdysi dávno, když jsem si blog založila, jste pro mě byli jako to pověstné spásné světlo na konci tunelu. Bylo mi smutno a sem jsem se chodila vypsat ze svých splínů a k vám jsem chodila načerpat sílu a energii.
Teď, než jsem zasedla ke svému stařičkému notebooku, jsem si uvařila svůj oblíbený zelený čaj s opuncií, do misky jsem si nasypala loupaná konopná semínka, jsou opravdu velmi chutná, a abych to vyvážila, prohlédla jsem si osvětlenou ledničku ze vnitř a do druhé misky jsem si nasypala trošku škvarků.
Mám je ráda. Jsou domácí a jsou nejlepší.
A proč jsem zde tak dlouho nebyla a proč jsem možná i chytřejší?
Začala jsem se vzdělávat. Usoudila jsem, že moje děti jsou už přeci trošku více větší a soběstačné a já mám trošku víc času sobecky pro sebe.
Sice mě víc lákala představa řidičáku na motorku a silná mašina, patřičný ohoz a případně nějaké šik tetování, ale nakonec jsem se začala rozvíjet a realizovat jiným směrem.
Však není všem dnům konec a třeba si někdy tu mašinu ještě pořídím.
A jakým směrem jsem se to teda vrhla?
Začala jsem studovat obory týkající se zdraví a krásy.
A musím se přiznat, že mě studium zcela pohltilo.
Pohltilo mě zcela svojí zajímavostí a krásou, ale bohužel musím přiznat, že i náročností. V mém věku se již bohužel nové informace v mozku zachycují hůře.
Ale já se nevzdám.
Kdykoli jsem se do něčeho pustila, vždycky jsem to dokončila.
Pravda, někdy jsem si udělala malou přestávku, ale nikdy jsem nic nevzdala.


Takže teď rychle přidám svůj malý příspěvek, prolétnu své oblíbené blogery, zajedu si koupit oblíbené noviny, vrhnu se na zahrádku, protože to vypadá na pěkný slunečný den a protože chci zdravý život realizovat i v praxi, tak musím zaset hodně semínek a zasadit hodně stromků a špinavá okna budu opět zcela ignorovat. Ta mi totiž, v mém životě, nepřipadají až tak důležitá.


Přeji vám nádherný víkend a těším se příště Usmívající se

Mít, či nemít?

26. února 2015 v 17:26 | Karla |  TÉMA TÝDNE
To mě právě v úterý napadlo. Napadlo mě to v úterý odpoledne po té, co jsem na netu četla o střílení v Uherském Brodu.
První myšlenka byla, že to není možné, že je to chyba, že přece nemůžou existovat lidé, kteří jen tak vystřílí hospodu.
Vystřílí.
Je to hrozně škaredé a zlé slovo. Nikdy se mi nelíbilo. A to co se stalo nechápu a vyvolává to ve mně strach a zároveň i zlost.
Přesto jsem přesvědčená, že to ve mně nevyvolá tolik zlosti, abych šla a člověka, který toto dokáže udělat, zastřelila. A už vůbec ne, abych zastřelila nevinné cizí lidi.
Nicméně mě napadla právě ta myšlenka "mít, či nemít?".
Myslím tím zbrojní průkaz a zbraň.
Můj tchán již několik let přesvědčuje mého muže, svého syna, aby si pořídil zbrojní průkaz a zbraň. On sám oboje má a nedokáže pochopit, že my o to nestojíme.
Aby jste rozuměli. Nejsme pacifisti. Já dokonce jako dítě střílela ze vzduchovky na víčka od piva. Děda mě to učil. Ale kdykoliv mi řekl: "střel do toho stromu, ať nám špačci nezobou třešně", tak jsem to nikdy nedokázala. Na nic živého jsem vystřelit nezvládla.
V pubertě jsem běhala orientační závody a střílela z malorážky a střílela jsem dobře. Ale pořád to bylo do terče. A nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych zbraň použila proti živému tvoru.
Tchán nás neustále přesvědčuje, že v současné době je potřeba mít doma zbraň na obranu a ochranu.
Ale je to skutečně nutné, vhodné, žádoucí, nebo je to totální hovadina?
Pomohla by nám zbraň v domě? Stihla a dokázala bych ji použít na obranu? A pomohla by doopravdy, nebo by jen trošku oddálila nevyhnutelné zlo? A byla by jedna zbraň v současném světě vůbec účinná?
Sama nevím. Tak stále přemýšlím mít, či nemít?

A co myslíte vy?

Zakázáno

25. ledna 2015 v 9:28 | Karla |  TÉMA TÝDNE
Zakázáno, přikázáno co si z toho děláme?
Já si myslím, že už celkem z patra na to koukáme.
Je nám zřejmě zcela jedno jestli jedem v zákazu,
nebo jsme si jen nevšimli nějakého příkazu.
Zakázáno, přikázáno jsou moc častá slovíčka,
všude na nás vyskakují jak otravná opička.
Zvykli jsme si ignorovat tohle všechno zakázáno,
realitu upravíme a změníme v dovoleno.
Jak jinak si mám vysvětlit dění všude okolo,
vždyť vše co je zakázáno děláme furt naplno.
"Zakázáno", to je asi velmi mocné slovíčko,
naláká nás k ledasčemu, zkusit aspoň maličko.
Ale třeba bychom mohli zkusit zase přemýšlet,
za své činy zodpovídat a za sebe se ohlížet.
Mozek prý má kapacitu z velké části lenivou,
tak ho zkusme nastartovat a začněme domýšlet.


Mrkající


Děkuji Vám za návštěvu a přeji pěkný rok 2015!


Kam dál



Nekopírujte mé texty a fotografie.