"Něco je špatně..."

26. října 2012 v 12:21 | Karla |  TÉMA TÝDNE
To, že je něco špatně mám pocit už hodně dlouho. Patřím mezi takzvané "husákovy děti". Jako malé dítě jsem se bála Ameriky. Bála jsem se toho, že američani nás chtějí zničit a že mají prst položený na červeném tlačítku a pustí na nás jadernou bombu. Nevím proč jsem se toho tak moc bála. Rodiče mi to nevyprávěli, naopak, dětství s nimi bylo kouzelné. Ale asi vše okolo bylo tak silně protiamericky naladěné, že mě to úplně vyděsilo.
Když začala sametová revoluce, nastupovala jsem do práce a obdivovala jsem študáky jak jsou odvážní. Sama jsem se z počátku opět trošku bála. Pak už ne. Byl to najednou zvláštní pocit svobody. Bylo to pěkné a vypadalo to na nádherný život.
Pak jsme se jako stát začali stranit rusů a začalo se vzpomínat na všechny ty roky, který nám prý "pomáhali".
Letos se objevily zprávy o tom jak nás převálcují číňané. Toho se zatím nebojím, nevím možná mám, ale nebojím.
Ale největší strach mám z našich mocipánů. Měla bych jim věřit a já jim nevěřím, bojím se jich a asi je i nesnáším.
Hned po revoluci jsem začala podnikat a jak říká můj strejda "správný podnikatel pracuje stále". Tak jsem byla správný podnikatel pracující i 15 hodin denně. Vydobyla jsem si dobré místo na trhu. Po osmi letech podnikání jsem si dovolila první dítě a postupně další dvě. Bohužel v harmonogramu bylo něco špatně. Nenásledovala žádná dovolená v Jugoslávii. Usmívající se Z "mateřské" jsem se vždy vracela velmi brzo. Některými zákazníky jsem byla dokonce nazvána krkavčí matkou. Pravdou je, že jsem se nemusela vracet na osmihodinovou směnu každý den, ale řídila jsem si práci sama a pracovala jsem pár dnů po pár hodinách a postupně přidávala. Nebudovala jsem kariéru, potřebovali jsme peníze. Chtěli jsme slušné bydlení.
Teď, když se ohlédnu zpátky, je mi to líto. Děti už chodí do školy a uteklo to hrozně moc rychle, ale máme kde bydlet.
A teď se dostávám k tomu, proč mi všechno připadá velmi špatně. Po revoluci se propírala doba minulá a vše bylo hodnoceno jako hrozně špatné. Dokonce i to jak chudáci děti běhaly po sídlišti s klíčem na krku a rodiče se o ně nestarali, protože museli pracovat. Nově nám bylo vykládáno a tom jak je lepší, když se máma věnuje dětem. Není to žádná novinka. Ale jaká je praxe? Naše děti nebloumají s klíčem po sídlišti, ale sedí doma u počítače, nebo televize. My řídíme děti pomocí mobilního telefonu a přijíždíme domů pozdě večer, protože si nemůžeme dovolit pracovat méně. A i tak mám pocit, že každý měsíc vycházím finančně hůř a hůř.
Po revoluci jsem chápala, že si musíme utáhnout opasky, aby se naše země dostala z dluhů. Ale teď? Pracujeme víc a víc a máme míň a míň. Samozřejmě, že ne všichni. Někteří mají moc a moc. Nejsem závistivá, jen jsem chtěla svým dětem zajistit normální život. A zatím mám pocit, že jim můžu dát míň, než moji rodiče dávali mně. A nemyslím tím jen dárky, dovolené atd., myslím tím hlavně čas, který s nimi trávím.
Něco je špatně, něco je opravdu hodně špatně!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.