Já a moje sestra - díl první

16. března 2013 v 20:23 | Karla |  POVÍDKY
Vždycky jsem chtěla psát knihy. Chtěla jsem být slavnou a váženou spisovatelkou.
Spisovatelkou jsem se nestala, ale knížky mám moc ráda a čtení miluju. Mám pocit, že všechny knížky co jsem kdy dostala k narozeninám, vánocům a co já ještě vím k jakým dalším příležitostem, jsem přečetla několikrát a možná i pozpátku. A že jich bylo opravdu hodně. Máma mi vždycky říkala, že kvůli tomu mýmu věčnýmu čtení, hlavně teda čtení pod peřinou s baterkou v době kdy jsem už měla spát, se mi zkazí oči.
Měla pravdu. Vyfasovala jsem brýle. Vůbec nebyly pěkný. Tehdy v té dávné době byly asi nejhezčí, ale i tak jsem vypadala jako poslední holka ze škaredince.
To ty jsi byla nádherná od malinka. Byla jsi takový kudrnatý usměvavý sluníčko a chtěla jsi být princeznou a později modelkou.
Knížky mám ráda do dnes. Pravdou je, že už mám mnohem méně času na čtení, vypadá to, že už mám čas na čtení jen v nemocnicích, nebo když jsem těhotná. Je to asi tou šíleně rychlou dobou. Nebo je to jenom výmluva. Nevím. Každopádně mě to mrzí. Chtěla bych mít víc času, natáhnout den, to by bylo fajn.

Párkrát jsem se už pokoušela psát do nějakých projektů, co mě zaujaly, ale jinak zatím nic víc.

Teď bych ráda napsala o mojí sestře. Jen jsem napsala "mojí sestře", tak už zase brečím.
Je to rok, co jsi umřela. Hrozný slovo "umřela". Nikdy v životě by mě nenapadlo, že umřeš a že umřeš dřív jak já, a ještě tak moc brzo. Třicet devět let, to je hrozně moc málo na život. Život by měl trvat dýl. Tohle mi připadá moc krátký. I když musím přiznat, že i za tak krátkej život jsi toho stihla víc, než třeba já. Aspoň v některým směru.
Byla jsi úžasně činorodý a temperamentní človíček. Milovala jsem tě od první chvíle, co jsi se narodila. I když jsem měla jen dva roky, byla jsem šťastná, že mám malinkou sestřičku, že mám kamaráda. Byla jsi nádherná. Pamatuji si jak jsem si s tebou hrála, nepamatuji si, že jsem tě vyklopila z kočárku. To mi řekla později máma. Nevím jestli to bylo vyklopení na hlavičku, ale každopádně z tebe vyrostla tvrdohlavá dáma. Snad i rozmazlená a to mi bylo vyčítáno, že za to můžu já, protože jsem tě svojí láskou zcela rozmazlila.
Zavazovala jsem ti botičky, zapínala kabátky a když jsi něco rozbila, vzala jsem to na sebe. Nevadilo mi to, zbožňovala jsem tě.
Pamatuji si jak jsme se spolu neuvěřitelně moc nasmály. Bylo to nádherný období, byly jsme malý holky a chechtaly jsme se úplně všemu a všem.
Nejvíc to naši mámu rozčilovalo u jídelního stolu u jídla. To byl průšvih. Prskaly jsme jídlo výbuchy tlumeného smíchu a snažily jsme se ho ukončit smutnou větou "umřela nám babička". Nepomáhalo to, tenkrát jsme byly malý holky a veškerá smrt nám byla vzdálená.
Mamka s taťkou z nás šíleli a posílali nás každou do svýho pokojíčku se uklidnit.
Vzpomínám si, jak mi před lety jedna moje zákaznice vyprávěla příhodu svojí kamarádky, která na své děti, které se jí zdály poněkud divné, na tajno pozvala psycholožku. Chytré děti samozřejmě pochopily o co jde a při návštěvě psycholožky, zalezly pod stůl a celou dobu pouze štěkaly. Psycholožka byla inteligentní, prohlásila, že se jedná o zcela normální děti a s úsměvem odešla.
Tak tohle nám naši rodiče nikdy neudělali, i když jsme jim někdy dávaly fest zabrat.
Nejhorší byly naše hádky a dohady. Milovaly jsme se, ale samozřejmě, že jsme se i hádaly. A taky s láskou.
Při jedné hádce jsem se ti schovala do špajzu. Vím je to divný, byla jsi mladší, ale když jsi se rozzuřila, tak jsem ti šla radši z cesty. Byla to špatná schovka, bylo to tam hrozný. Zhasla jsi mi tam světlo a mně v tom malým prostoru došlo, že mám asi klaustrofobii. Tenkrát jsem nevěděla, že se to tak jmenuje, ale bylo to hnusný a celá jsem se hrůzou opotila a začalo se mi hůř dýchat. Když jsi mě pustila, utekla jsem ti do svýho pokoje a zamčela se. To tě naštvalo tak, že jsi vzala z ledničky kus tvrdého sýra a hodila jsi ho do mých prosklených dveří.
Je to divný, ale vydržely, jen praskly v horním rohu. A já to i tenkrát vzala na sebe. Našim jsem namluvila, že jsem sklo rozbila albumem na známky, který jsem nesla na hlavě.
Byly jsme čísla.
Od té doby je na skle ve dveřích do mého pokoje namalované sluníčko, které mi tam namalovala mamka, aby zakryla tu prasklinu ve skle.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natty Natty | Web | 21. března 2013 v 4:37 | Reagovat

Kájo, je mi to líto, že ti osud vzal milovanou sestru, bohužel, i to je život. Já sestry mám dvě a osud mi vzal už před 6 lety bratra, také jsem se s tím musela vyrovnat...jinak vidím, že jsme měly stejné zájmy, hodně jsem také četla a právě s tou baterkou pod peřinou. Dnes rodiče děti do čtení musí nutit, nás odháněli. Ale knihy dávají člověku hodně a to jak pravopis, tak rozvíjejí fantazii a tak čtěme a pišme, každá "stopa" je kniha a ta nejlepší je ta "kniha života"...Pěkné jarní dny.

2 karlaprazakova karlaprazakova | 21. března 2013 v 7:48 | Reagovat

Díky, byla má jediná a mladší. Je to pořád těžké, ale ty to znáš.
Mám na ni nádherné i legrační vzpomínky, tak je sepisuji. Připadá mi pak, že je pořád se mnou.
Se čtením máš pravdu, teď začíná vítězit technika, ale nad knížky opravdu není :-)
Pěkný den i tobě :-)[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.