Vlak života aneb lyžovačka s překvapením

18. března 2013 v 22:27 | Karla |  TÉMA TÝDNE
Začalo jaro. Aspoň u nás na jižní Moravě. Jen na horách bylo ještě hodně sněhu, který lákal k jarní lyžovačce.
Tento víkend jsem měla mít volný, děti si měl vzít exmanžel, tak jsem se rozhodla vyjet si na hory. Naplánovala jsem si Jeseníky. Mám je moc ráda a znám je.
V pátek jsem sbalila prvně věci dětem a následně sobě. Hlásili nádherný slunečný počasí. A přesto že mi bylo trochu smutno, že budu bez dětí, velmi jsem se těšila.
Do Karlova pod Pradědem jsem dojela až v podvečer a hned jsem se ubytovala. Byla to celkem malá chata rodinného typu, čistá a útulná. Po večeři jsem zalehla do postele a při sledování televize a dopisování si s dětmi jsem usnula.
Byla to krásná noc. Po dlouhé době jsem se velmi dobře vyspala a ráno jsem vstávala plná energie. To horský ovzduší prostě dělá divy.
Po snídani jsem vyrazila směr Petrovy kameny. Už jsem tam dlouho nebyla a moc jsem se těšila, takže mi dobrou náladu nezkazily ani davy lyžařů čekajících na kyvadlový autobus.
Dole na parkovišti Hvězda byl ještě opar, ale nahoře svítilo nádherně sluníčko. Čekal mě kouzelný den.
S úsměvem jsem si sama pro sebe konstatovala, že lyžování je opravdu jako jízda na kole a naštěstí se nezapomíná. Lyžování jsem od dětských let milovala a dá se říct, že jsem i lyžovala velmi dobře. Teď, když už doba pokročila, a používají se ty krátké lyže, tak už tak exkluzivní lyžař nejsem, ale pořád je znát, že mi lyžování něco říká. I když, možná to není délkou lyží, ale mým věkem.
Abych to zkrátila, šlo mi to lyžování vážně celkem dobře. Ale po pár jízdách v těžkém mokrém sněhu se mi začaly ozývat věkem a sportem poničená kolena, já polevila, zařízla se mi lyže do hromady mokrého sněhu a už jsem se kutálela po svahu.
Musel to být pohled pro bohy. Lyže se mi rozlítly do okruhu dvaceti metrů, čepici a brýle jsem hledala asi deset minut a sníh jsem si vybírala i ze spoďárů. Prostě držkopád jak se patří. Teď už se směju, ale tenkrát jsem měla hodně nahnáno. Uvědomila jsem si, jak se vlastně už bojím spadnout. Dřív, když jsem byla malá a mladá jsem padala snad i s láskou. Bavila jsem se tím. Byla jsem střelená. Prostě mi každý pád při kterém jsem se kutálela a lítala vzduchem přišel hrozně legrační. Určitě i proto, že se mi nikdy nic nestalo. A při závěrečném prohlížení videonahrávky z tréninku a nadávkách trenéra jak jsem blbá a flink, že to jsem přece mohla ustát, jsem se smála jak trhlá.
Ale teď se opravdu bojím. Mám strach z pádu a případných následků. Takže můj kamarád, také lyžař, prohlásil, že začínám jezdit jako paní radová, opatrně, pomalu a s elegancí. No a najednou takovej pád. Jak jsem se tak pěkně sbírala a hledala svoje věci, přijel ke mně lyžař a začal mi pomáhat. Byl to mladej a pěknej lyžař. Dali jsme se do řeči a přesunuli se na čaj.
Měl nádherný zelenohnědý oči a byl fakt mladej a milej. Povídání při čaji bylo příjemný a utíkalo hrozně rychle. Blížil se odjezd autobusem dolů na Hvězdu. Zjistila jsem, že se jmenuje Michal a je lyžařský instruktor a pokud chci, ukáže mi zajímavější cestu do Karlova. Věděla jsem co myslí a hned jsem souhlasila.
O sjíždění Velkého kotle z Petrových kamenů jsem už slyšela, ale nikdy jsem to ještě nezažila. Vyjeli jsme vlekem nahoru a z "petráků" jsme se vydali k Velkému kotli. Byla to náročná cesta při které jsme si ani moc nepovídali, hlavně teda já. Nebyla jsem schopna si ještě povídat, protože jsem sotva popadala dech.
Ale jakmile jsme stáli nad sjezdovkou vedoucí vedle Velkého kotle, věděla jsem, že to stálo zato. Nádherný výhled a velká hluboká jáma pod námi. Bomba. Lyžovačka v tom těžkým mokrým sněhu byla náročná, ale úžasná. Při druhé zastávce, myslím tím zastávku na nadechnutí, fakt bych si měla zlepšit fyzičku, zastavil Michal těsně vedle mě a políbil mě. Bylo to nečekaný a nádherný. Neprotestovala jsem, i když to ve mně křičelo: "nebuď blbá a naivní, je to mlaďoch". Líbilo se mi to a do další dýchací zastávky jsem při jízdě dolů přemýšlela, kolik let mu tak může být a kolik si tak myslí, že je let mně. Podle jeho tváře a očí jsem ho typovala na třicet let, teda doufala jsem, že to nebude ještě míň.
Při další zastávce jsem to nevydržela a zeptala jsem se ho kolik mu je roků a jestli si uvědomuje, jak já jsem stará. Nejsem až tak stará, ale třicet mi bylo před deseti lety. Usmál se na mě a řekl, že je mu třicet dva let a pokud mně je víc, tak mu to vůbec nevadí a rád by strávil večer se mnou. Hned jsem protestovala, že to není dobrý nápad. Já přece žádnou známost nehledám a už vůbec ne takového mladíka a najednou jsem se přistihla, jak přemýšlím, jestli mám odepilované nohy a jestli jsem si sebou vzala nějaké pěkné spodní prádlo. No, musím přiznat, že mě přitahoval a zajímal a veškerý moje předsevzetí o chlapech šly k šípku. Vždyť si ho přece neberu, jen s ním strávím jeden večer. A vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť z toho stejně nic víc nekouká.
Domluvili jsme se na večeři.
Zbývající cesta kotlem utekla rychle, jen následná cesta ve "sjezďáku" po lesní cestě dlouhé asi pět kilometrů se neskutečně táhla. Moje netrénovaná stehna námahou dočista hořela a občas jsme, jak jsme se blížili ke Karlovu museli sundat lyže a přeťapat přes zablácená místa plná vody z tajícího sněhu. Ale i tak to byl úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Doprovodil mě až k chatě, políbil a prohlásil jak se těší na večer. Jakmile odešel přepadl mě pocit, že už ho neuvidím a bylo mi to líto. Uložila jsem lyže do lyžárny a šla jsem se zkulturnit na pokoj.
S randěním jsem nepočítala, takže jsem nebyla vybavená žádným zajímavým oblečkem a i moje šminkovní kabelka zela prázdnotou. Ještě že mám aspoň pěkné spodní prádlo, na to si fakt potrpím a dobře padnoucí rifle. Na riflích si ujíždím. Jsou to moje nejmilejší kalhoty a vybírám si je vždy hodně pečlivě až zdlouhavě. Dala jsem si horkou sprchu, zalezla do postele a chvilku relaxovala.
Po šesté hodině jsem se oblékla, navoněla a vyrazila dolů do baru. Úplně jsem se radostí zajíkla. Jsem vážně praštěná, vyvádím jak šestnáctka. Michal seděl u baru. Hned jsem ho poznala. Jeho úsměv a oči ho prozradily. Zřejmě mě bez čepice a lyžařského mundůru poznal taky, protože vstal a vykročil ke mně. Úplně automaticky mě políbil, chytil za ruku a dovedl ke stolu, kde mě usadil. Tohle jeho seběvědomí mi hrozně imponovalo. Normálně mám ráda navrch já, ale u něj se mi to líbí a vzrušuje mě to. Uvědomila jsem si, že se mnou manipuluje a mně to nevadí. Manipuluje, to není správný slovo, prostě si je sebejistej a přitom milej a pozornej.
Po večeři jsme si objednali víno a povídali si. Michal mě držel za ruku a vyptával se mě na můj život. Ale otázku, jestli jsem vdaná nepoložil, a já nepovažovala za důležitý mu o tom sama vyprávět. Byl velmi pozorný, poslouchal se zájmem vše co jsem mu povídala a na moje otázky odpovídal, aniž bych měla pocit, že chce něco tajit.
Byl to velmi příjemný večer a zcela přirozeně vyústil v odchod na můj pokoj. Tam mě hned v chodbičce Michal obejmul a začal líbat. Levou rukou si mě pevně přitiskl k sobě a pravou mi rozepnul knoflíčky u riflí. Nebránila jsem se a v okamžiku, kdy vsunul ruku do mých kalhot jsem prožila nádherný orgasmus, který jsem zamaskovala. To je poprvé, co předstírám, že nemám orgasmus. Většinou to bývá naopak, ale nemůžu přeci dát Michalovi najevo, jak moc mě vzrušuje.
Následovala nádherná noc. Jaká byla asi popisovat nemůžu, to by bylo s hvězdičkou Mrkající
Ráno jsem dostala svou úplně první snídani do postele a uvědomila jsem si, že přestože to mládě znám teprve chvilku, tak ho miluju a vůbec se mi s ním nechce loučit.


Pokračování příště Usmívající se
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Natty Natty | Web | 19. března 2013 v 10:20 | Reagovat

Nádherné, přečetla jsem to jedním dechem a až bude pokračování, ozvi se - Natty.

2 karlaprazakova karlaprazakova | 19. března 2013 v 10:28 | Reagovat

Děkuji, ozvu se ráda :-)
U tebe se mi taky moc líbí, pěkný den:)[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.