Nedočkavost

12. dubna 2013 v 14:19 | Karla |  TÉMA TÝDNE
Asi jsem hodně nedočkavý, ale myslím si, že se není co divit.
Zkuste se vžít do mé situace. Jsem už sedm měsíců na jednom místě. Sedm měsíců na jednom malém místě a ještě ke všemu tam nejsem sám.
Ano, slyšíte dobře. Sedm měsíců se mačkám v břiše mojí mámy. Vlastně mačkáme. Jsme tam dva. Já a můj brácha.
A proto jsem už docela nedočkavý. Už to trvá trošku dlouho. A je to pořád stejný.
Postaráno o nás sice je. Je tady teplo a netrpíme hladem a můžeme jen spát, ale mě už to tady opravdu nebaví.
Brácha je nesmírně temperamentní. Pořád do mě strká a kope a cestuje po celém mámině břiše.
A to ani nemluvím a častých kontrolách u doktorů. Neustále po nás přejíždí něčím tvrdým a studeným a skenují nás, nebo co.
Když spíme, přesvědčují maminku, aby nás vzbudila, že prý musí zkontrolovat jak se vyvíjíme a když nespíme a pošťuchujeme se a maminka má v ruce jakési mačkátko, které má zmáčknout při každém našem pohybu, nás zase utišují a mamince říkají, ať už nemačká, nebo že jim to mačkátko zavaří.
Prostě nuda, žádný vzrůšo.
A co se nám ještě nelíbí? Jízda autem. Jakmile máma sedne za volant, jsme oba hned jakýsi zmáčknutí a máme v břiše ještě míň místa.
Jo, jo, narostli jsme. Jsme větší a větší. Už aby jsme byli venku. I když vlastně nevím, co nás venku čeká. Jaký to tam je? Trošku se bojím, ale nedočkavý jsem stejně.
Nejkrásnější je, když nám naše máma zpívá. Její písničky mám rád já, i můj brácha dvojče. Ještě se nám líbí, když nám táta večer povídá pohádky, to je taky sranda. Vymýšlí si neskutečně legrační příběhy.
Pak máme rádi, když navštívíme naši budoucí babičku a dědečka. Vypadá to, že se nám budou opravdu moc líbit. Jak o nás krásně mluví, a jak se na nás těší. Maminku hlídají, aby hodně spala a dobře jedla, abychom pěkně rostli.

Už abychom byli venku. Jsem vážně hodně nedočkavý.

A najednou to bylo tady. Utekl další měsíc a maminka šla na kontrolu. Myslela si, že jde na další obvyklou kontrolu, ale já i brácha jsme věděli, že se něco děje. Nebylo nám v břiše už tak dobře jako dřív.
A paní doktorka nám to potvrdila. Sotva mamince změřila tlak a ozvy a udělala ultrazvuk, řekla mamince výsledky a prý jestli ví co to znamená. Maminka řekla, že ví, že si ji tady prostě nechají.
Ale to paní doktorka nemyslela. Myslela tím, že už musíme z břicha ven. Konečně jsem se dočkal.
Ale naše maminka se rozbrečela. Dostala strach, jestli je všechno v pořádku, jestli jsme já i brácha dost velcí. Byl to teprve osmý měsíc. Ale paní doktorka ji ujistila, že jsme dost velcí a silní a že vše zvládneme.
A najednou to šlo ráz, na ráz.
Narkóza a už mě tahali ven. Já jsem se těšil, tak jsem vyskočil rychle a řval jsem a řval, ale bráškovi se ven ještě nechtělo a jaksi se šprajcnul a museli si na něj vzít jakési studené kleště. Chudák se takového příchodu na svět leknul tak moc, až přestal dýchat a museli ho rozdýchávat. Ale pak už se taky rozeřval a byli jsme tady oba.
Dočkali jsme se my i maminka.
Jakmile se maminka probudila z narkózy, důkladně si nás prohlédla, spočítala jestli máme všechny prstíčky a jestli je vše tak, jak má být.


Dočkal jsem se. Jsem tady já i můj bráška. Ahoj světe, ahoj lidi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pukína Pukína | E-mail | Web | 12. dubna 2013 v 14:29 | Reagovat

No, nevím, nevím, kluci...Jestli vám nebylo lépe v bříšku:) Tam byl komplet servis, teď už to bude těžší a těžší...
I když na druhou stranu - nuda to tedy nebude:)

2 karlaprazakova karlaprazakova | 13. dubna 2013 v 8:38 | Reagovat

[1]: :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.