Proč zrovna já?

24. dubna 2013 v 23:47 | Karla |  TÉMA TÝDNE
To by mě teda fakt zajímalo, proč zrovna já? Zrovna mně se to musí stát. Se z toho asi fakt picnu.
A co se mi to vlastně stalo? Ve skutečnosti to není nic tak hrozného, ale doprovodný jevy mají pro mě hrozný důsledky.

Moje matka si našla chlapa.

Neměl bych to říkat tak ošklivě. Vlastně jsem nakonec rád. Táta nás opustil, když jsem byl malej a máma zůstala na všechno sama. Na mě i na barák.
Takže jsem rád, že si našla někoho, kdo ji pomůže. A trošku sobecky jsem při tom myslel i na sebe. Konečně se mi snad přestane tak věnovat a přesune svůj zájem na svého nového přítele.
Všeho všudy mi je patnáct, jsem v prváku na gymplu a opravdu mi už všechny matčiny kontroly, prupovídky a přehnaná péče lezou krkem.
Takže, když to shrnu, tak Karel mi vůbec nevadí, ani to, že se nastěhoval k nám.

Ale přeci jenom tady jeden velkej problém je.

Karel má dceru. Je stejně stará jako já, a když se přistěhovali k nám, tak začala chodit i do mojí třídy.
Bylo mi řečeno, že je to přeci logické. Když už musela přestoupit na jinou školu, tak je fajn, že má aspoň ve třídě někoho, koho zná.
Ne, že by o to stála. Aspoň se tak tváří. Je to velká dámička z velkého města a chudinka se musela nastěhovat na smradlavý maloměsto mezi trapný vesničany s červenýma krkama.
Takhle hnusně se vyjadřuje o mně i o mých spolužácích. Jo, jo, je to kráva.
A co mně vadí úplně nejvíc, je to, že se dívá z vrchu i na mámu. Chová se jak namyšlená dámička a nic v našem domě ani škole jí není dost dobrý.
Ještě že má aspoň svůj pokoj. Představa, že je se mnou celý den a celou noc byla šílená. Co šílená. Přímo katastrofická! Patnáctiletá cizí holka spí v mým pokoji. No děs!
No ale to není zdaleka všechno. Ve škole si hraje na slečnu úžasnou, která všechno ví a všechno zná. A přitom hned druhý den zjistila, že je vlastně pozadu.
Že naše, jak prohlásila "vesnická škola" je napřed a ona to musí rychle dohnat.
Svojí arogantností a namyšleností si všechny spolužáky postavila proti sobě.

Tak teď už určitě chápete moji zoufalou otázku "proč zrovna já".

Bydlí u nás už dva měsíce a já ji pořád ještě neznám. Ve škole se nás straní a doma je zalezlá v pokojíku a trucuje. I jídlo jí Karel nosí nahoru.
Máma mě pořád prosí, ať s ní promluvím a jsem přátelský. Ale proč? Vždyť ona o to vůbec nestojí.
Ale poznal jsem, že mámu i Karla tahle situace opravdu trápí, tak jsem si řekl, že zkusím s ní hodit řeč.

Blížil se lyžařský kurz, tam snad bude příležitost se poznat.

Já se na lyžák moc těšil. Lyžuji od malička a celkem dobře a byl jsem zvědavý, jak lyžuje ona.
Když se dozvěděla o lyžáku, prohlásila, že ona určitě teda nikam nepojede. Karel i máma ji přesvědčovali ať jede, že se jí tam bude líbit a aspoň se líp seznámí s celou třídou.
Ale když jsem je tak poslouchal, pochopil jsem, že moje nová nevlastní sestra Renata na lyžích ještě nikdy nestála.
Bránila se a odporovala co šlo, ale zbytečně. V autobuse do Jeseníků seděla i ona i se svojí lyžařskou výbavou pořízenou v půjčovně.
Celou cestu mlčela a poslouchala hudbu. Chvilkami mi jí bylo až líto.
Máma mi pověděla, že jí maminka umřela když měla pět let a táta, že jí chtěl vynahradit všechno o co přišla, tak jí zřejmě trošku rozmazlil. Ale zlá prý určitě není. To máma pozná.

Po příjezdu a ubytování následovalo rozřazení do družstev dle lyžařského umění. Já se dostal samozřejmě do prvního družstva, Renata skončila v posledním, pátém.
A musím říct, že lyžovat opravdu neuměla. A když jsem viděl, jak si vůbec neví rady ani s tím jak zapnout boty a připnout lyže, nevydržel jsem to a přišel jí na pomoc. Slovíčko "dík" sice téměř zasyčela, ale stejně jsem poznal, že byla ráda a vděčná.
Ostatní spolužáci ji úspěšně ignorovali a na mě házeli údivné pohledy, co to dělám.
Jen Evička si začala Renaty všímat. Evička je asi nejhodnější holka z naší třídy. Znám ji už od školky. Byla vždycky hodná, nikomu neubližovala, naopak vždycky ochraňovala ty slabé.
Byl jsem rád, protože jsem věděl, že jestli si Renata porozumí s Evičkou, má vyhráno a třída ji přijme. Evičku má každý rád. Je to fajn holka.
Evička skončila taky v pátém družstvu. Lyžování jí moc nešlo, a ani jí to nevadilo. Prostě si chtěla jen tak užít hory.

Moje první "elitní" družstvo jezdilo hned od začátku na vleku a se škodolibým úsměvem jsme sledovali páté družstvo, jak šlape v lyžákách do kopce a pak opatrně sjíždí dolů. Spíš tedy padá dolů.
Děcka z pětky padaly jeden za druhým a na sjezdovce dělaly pěkný lavóry.
Moje sestra Renata je chvilku sledovala a pak se rozjela velmi osobitým způsobem. Opatrně a pomalinku se pohybovala po vrstevnici a když dojela na okraj sjezdovky, vyzula lyže, otočila je zpět, nazula a opatrně se sunula na druhou stranu sjezdovky, kde udělala to samé.
Nestačil jsem se divit. Moje nová ségra bude snad srandistka.
Sklidila pochvalný potlesk a salvu smíchu.

Večer už nebyla zalezlá v koutku, ale přidala se k nám a našemu večernímu programu.

Druhý den jsme zase při jízdě na vleku sledovali "páťáky".
Renata si už troufala trošku víc a nechala jet lyže o něco rychleji. Bohužel se jí do cesty připletla hromada sněhu. Byla to pro začátečníka zbytečně velká hromada sněhu.
A jak jsem posléze zjistil, zapomněla si Renata utáhnout boty. Takže jakmile jí špičky lyží zmizely v hromadě a zastavily se, Renatiny nedotažené boty ji zradily a ona z bot vylítla a bosky, jen v lyžařských ponožkách pokračovala po svahu dolů. Musím přiznat, že utíkala líp, než lyžovala.
Naše "elita" se na vleku při pohledu na krkolomné číslo mojí sestry rozesmála tak, že jsme všichni do jednoho popadali z vleku a váleli jsme se ve sněhu i my. Udělali jsme tam také krásné lavory.
Následoval opět potlesk a hurónský smích. Ale zároveň se hodně mých spolužáků vydalo pro Renatiny lyže s botami a pomohlo jí je obout.

Získala si je a s úsměvem děkovala za pomoc.

Večer nás překvapila ještě víc, když si půjčila profesorovu kytaru a nádherně hrála a zpívala.
Byl to úžasný týden a domů jsme se vrátili úplně vyměnění. Máma i Karel zářili nadšením.

A co říci na závěr?

Proč zrovna já?

Protože jsem měl to štěstí, že jsem našel báječnou sestru, máma dceru a fajn přítele.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pukína Pukína | E-mail | Web | 25. dubna 2013 v 7:45 | Reagovat

Tak to je moc hezký a hlavně pozitivní příběh:)

2 valin valin | Web | 25. dubna 2013 v 15:38 | Reagovat

Tak jsem s napětím čekala, jak to dopadne a dopadlo to moc hezky. Moc pěkný příběh.

3 karlaprazakova karlaprazakova | 25. dubna 2013 v 19:32 | Reagovat

Děkuji holky :-). Když v noci nemůžu spát, tak mě napadají příběhy :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.