Taky bezdomovec?

29. srpna 2013 v 8:39 | Karla |  TÉMA TÝDNE
Byla to láska jako hrom. Dá se dokonce říci, láska na první pohled. Ona, obchodní zástupce pro jižní Moravu, on, ředitel pražské pobočky. Potkali se na celorepublikovém školení firmy v Praze.
A dál to šlo jako ve zrychleném přehrávání. Našel jí místo v pražské pobočce a nastěhovala se do jeho domku. Domku? No spíš vily. Vše bylo jako v pohádce. Žili spolu, pracovali spolu, cestovali spolu.
Projeli snad všechny exotické země a navštívili nádherné hotely, luxusní kasina, fantastickou přírodu.
Po určité době naplánovali svatbu. Proběhly romantické zásnuby a on najednou projevil přání, aby ona přestala pracovat. Proč by měla nastávající manželka ředitele pracovat? Nevadilo jí to. Přípravy na svatbu zabraly hodně času, tak budování své dobře rozjeté kariéry odsunula do pozadí.
Svatba se bohužel nekonala. Pár dní před vysněnou událostí jí umřela máma. Bylo to nečekané a kruté. Smutek ji zcela ovládl a život jí připadal prázdný.
Začala toužit po dítěti. On jí vysvětlil, že ještě mají na rodinu čas. Přece chtějí ještě cestovat a užívat si. Aby zahnala smutek a nudu, navštěvovala kamarádky, salony krásy a nakupovala jak šílená. Na chvíli ji to zabavilo, ale touha po něčem hezčím zůstala.
Přiblížily se její narozeniny a on ji překvapil. Nebylo to to, co si tak moc přála, ale bylo to taky krásné a milé a k sežrání. Dostala štěně. Štěně výmarského ohaře.
Byla to ona, byla nádherná. Pojmenovala ji Ela a i když věděla, že on jí nabídl jen náhražku toho, co chce doopravdy, byla šťastná. Ela jí vyplnila veškerý volný čas. Věnovala se jí důkladně, takže se z Ely stal nejen domácí mazlíček, ale i vynikající lovecký pes. Ale myšlenky na miminko jí stejně neopouštěly.
Oznámila mu, že přestala brát prášky a že si myslí, že už je opravdu ten vhodný čas, založit rodinu a vzít se. Tentokrát už nic nenamítal a ona byla šťastná.
Naplánovali nové datum svatby a pokoušeli se o dítě. Bohužel každý měsíc pro ni znamenal zklamání. Někde kdysi četla, že menstruace jsou krvavé slzy zklamané dělohy a teď jí to připadalo víc než trefné. Život se jí začal hroutit. Najednou si připadala neschopná a prázdná. On až tak moc zklamaný nebyl a to ji uklidňovalo, že ji má rád, a že to spolu vyřeší.
Jednoho dne se vrátil z práce a oznámil jí, že jeho milenka je těhotná a že si ji chce nastěhovat domů, tak že by prý bylo vhodné, aby se odstěhovala.
Byl to pro ni šok. Ještě něco víc než šok. Bylo to něco, co vůbec nečekala. Nepředcházelo tomu žádné varování. Hrozně to bolelo, zároveň ji to hrozně rozčílilo.
V návalu zlosti, vzteku a bolesti popadla jen pár svých svršků, Elu a jemu hodila na hlavu klíče od auta, které jí koupil, kreditku a hrdě se zlomeným srdcem odkráčela.
Už za dveřmi věděla, že dělá chybu, ale hrdost a odpor k němu, jí nedovolily se vrátit. Zavolala pár svým dobrým kamarádkám o pomoc, aby zjistila, že to byly dobré kamarádky jedině, když jim platila návštěvy salonu krásy, nebo ji navštěvovaly v jejich luxusním domku. Byla to další rána pod pás. Uvědomila si, jak moc byla hloupá a zavolala na poslední číslo, kde tady v Praze mohla hledat pomoc. Byl to její spolupracovník. Byli dobří kamarádi. Nezklamal, přijel pro ni a Elu a dokonce jí sehnal i auto. Sice staré, ale funkční.
Přemýšlela, co bude dál. Najednou jí došlo, že je vlastně bezdomovec. Nemá kde bydlet, trvalé bydliště má stále v malém bytě svého táty, který si po smrti mámy našel přítelkyni, takže tam se vrátit nemůže. Nemá práci, nemá peníze, má jen velkou Elu a s tou ji nikde neubytují. Zhroutil se jí celý svět. Vše po čem toužila je pryč. Tolik let nádherného a spokojeného života a najednou nic.
První noc strávila s Elou v autě, ale druhou už by nevydržela. Potřebuje pomoc. Jediný, kdo jí vždy pomohl je její brácha. Musí přiznat, že měl zase pravdu.
Je starší než ona a vždycky ji ochraňoval a dával rady do života, které ona nikdy neposlouchala. Uvědomila si, jak jí říkal: "vdej se a přepiš si trvalý bydliště, nikdy nevíš co se může stát". Jak jí to tenkrát připadalo přízemní a jak jí připadal trapný a úzkoprsý.
Nenechal ji na holičkách ani tentokrát a když si vyslechl, co jí on provedl, ušetřil ji i jeho oblíbeného: "já ti to říkal". Ještě že se svojí manželkou a dětmi žijí v domku, takže se k nim vejdou i s Elou, ale i tak si připadá jako bezdomovec.

Díky pomoci svého bráchy se ale opět postavila na nohy. Našla si práci a byt, kam se vejdu i s Elou a opět si svůj život řídí ona sama.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 11:35 | Reagovat

Lidí tohoto typu bezdomovectví znám dost. A ty ženské si nedají říct a nedají...
Skončila jsem podobně, jen jsem si místo psa brala dceru a pro jistotu i to auto ;-)

2 pavel pavel | Web | 29. srpna 2013 v 12:18 | Reagovat

Jak se říká, člověk má i v přepychu myslet na zadní kolečka.

3 pavel pavel | Web | 29. srpna 2013 v 12:20 | Reagovat

[1]: Taky jsem si vzal po rozvodu auto, když jsem jí tam všechno nechal ... byla to moje jediná podmínka. :D

4 Robka Robka | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 11:19 | Reagovat

Ze života a bohužel dnes hodně časté. Hrdost by v tomto případě měla jít stranou, i když - v afektu a překvapení se tak zachová nejeden z nás. Jak řekl Pavel - i v přepychu by se mělo myslet na zadní kolečka a sebevětší láska může skončit velkou tragédií.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 3. září 2013 v 7:11 | Reagovat

Tak je asi nakonec dobře, že dítě neměli. Nebo jestli by se zachoval jinak, když by otěhotněla? Těžko říct.
Poučný příběh.

6 karlaprazakova karlaprazakova | 3. září 2013 v 16:18 | Reagovat

[1]: Někdy se to tak prostě stane. Znáš to, vždycky víme až potom, co jsme měli udělat, a nebo umíme nejlíp poradit druhým :-)

[2]: To je pravda, ale někdy je zase to ale :-)

[4]: Někdy si ten život prostě děláme sami a ještě k tomu dobrovolně složitým :-)

[5]: Těžko říct. Druhým bohužel do hlavy nevidíme :-).

7 Katrin Katrin | Web | 13. září 2013 v 10:40 | Reagovat

Podobných případů je bohužel dnes hodně. Pořád si říkám, proč lidé na vesnicích staví takové skoro až vily, ale ono to občas má svoje důvody.

8 karlaprazakova karlaprazakova | 13. září 2013 v 21:31 | Reagovat

[7]: Bohužel je to tak, ale když člověk miluje, tak prostě nad tím, co bude až milovat nebude, nebo nebude milován, nepřemýšlí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.