Ráno mě probudilo naše štěně o půl páté. Chtělo čůrat.
Když jsem se vrátila do postele, nemohla jsem už usnout, tak jsem si vzala knížku.
O půl šesté přišla moje princezna, že prý měla zlej sen. Štěně a škvrně začali divočit a já měl po čtení.
V sedm hodin jsem čtení vzdala a jela nakoupit. Navštívila jsem masnu a nakoupila čerstvý salámek dětem na snídani a mleté maso na sekanou, kterou jsem hodlala upéct na oběd.
Kluci dnes měli naplánováno pomoci vybírat brambory. Babička s dědou se pro ně měli stavit o půl desáté.
Chvilku po osmé hodině zavolal děda, jestli bych na ty brambory nejela za něj, že ho záda bolí opravdu hodně. Když můj táta řekne, že ho něco bolí, tak ho to bolí opravdu hodně moc. Bylo to snad poprvé, co uznal, že potřebuje pomoc. Můj táta si nejradši všechno dělá sám.
Děti se nasnídaly a vyrazili jsme vyzvednout babičku. Nejmladší princeznu, která dostala rýmu jsem nechali u dědečka, aby mu dělala ošetřovatelku.
Kluci, babička a já jsem vyrazili do blízké vesnice na brambory. Po cestě začalo pršet a bylo jasné, že brambory se dnes konat nebudou.
Po krátké návštěvě u majitele bramborového pole, jsme se vydali na cestu domů. Ještě jsme se na chvilku zastavili v lese a nasbírali pár hříbků, které babička osmažila k obědu.
Po obědě jsem se s dětmi vydala domů.
Doma jsem musela prvně vysát, protože naše hravé štěně mi za odměnu, že jsem ho nechala doma samotné, tento týden už potřetí, vyhrabalo květináč a hlína byla po celém obýváku.
Sotva jsem schovala vysavač, zavolal mi táta, že brambory se přeci jenom vybírat budou, tak ať se znovu stavíme pro mamku.
Políčko nebylo velké, no nicméně jsme ho v deseti lidech vybírali asi tři hodiny a dvakrát jsme zmokli. Ke konci mě už záda bolely taky.
Doma nás čekal nepohyblivý a bolestí trpící táta. Pomohli jsme mu nastoupit do auta a odvezla jsem ho na pohotovost.
Doktor se zeptal, jestli byl vybírat brambory. Táta odpověděl, že to právě ani nedělal a s vypětím všech sil si lehl na lůžko a čekal na spásnou injekci.
Doktor předepsal léky a jelikož ani v našem blízkém malém městě není pohotovostní lékárna, zavezla jsem tátu domů a vydala se do Brna do lékárny.
Domů jsem přijela až o půl osmé a uvědomila si, že jsem si dnes nestihla dát kafe, nepřečetla jsem si sobotní noviny a o nějaké práci na mojí zahradě, či doma nemůže být řeč.
Tak takhle to někdy děsně rychle u nás na vesnici uteče.
Den utekl jako voda a zítra to bude to samé. Je potřeba sklidit rajčata a další zeleninu, vymoštovat jablíčka a porýt zahrádku.
Víkend doma na vesnici mi při práci hrozně rychle uteče a všední dny v práci, kterou mám ve městě a mám ji moc ráda, taky.
Vendy | 
Fůůj ty máš ale hnusný blog a taky pěkne pitomý jméno!!! Je mi z toho na blití!!! :!