Jak mě Praha semlela - povídka

12. října 2013 v 11:22 | Karla |  TÉMA TÝDNE
Pocházím z malého města na jižní Moravě a Praha a velká města se mi vždycky hrozně líbila.
Pokaždé, když jsem mohla navštívit tetu v Praze, jsem byla v sedmém nebi. Tolik lidí, světel a obchodů, to je něco pro mě.
A tak, když naše gymnázium navštívil modelingový agent, jsem zpozorněla.
Ne, že bych byla krásná, ale zajímavá a nápaditá, to teda jsem.
Abyste tomu rozuměli, rodiče a starší sestra mi vždycky říkali, že jsem krásná, ale posuďte sami.
Jako dítě jsem byla takovej malej puclík s růžovými tvářičkami, řekla bych až syslíky a na hlavě jsem měla blonďaté kudrliny. Prostě typický andílek, ale ne rozhodně od Viktoria Sekret.
Vyrostla jsem až v šesté třídě a to snad o třicet centimetrů, takže jsem najednou byla čahoun, samá ruka, samá noha a nevěděla jsem co s vlastním tělem.
Abych tu nabytou výšku nějak zužitkovala, začala jsem hrát házenou. Už na prvním a zároveň posledním tréninku mi balon zlomil nos a moje kariéra sportovce skončila.
No a tehdy mi došlo, že sportem, ani modelingem se živit nebudu a začala jsem se radši věnovat studiu.
A teď taková příležitost. Rychle jsem si prohrábla dlouhé blond vlasy a s napětím čekala co bude.
A bylo. Agent si vybral mě a hned chtěl kontakt na rodiče, prý že se budu muset stěhovat do Prahy.
No to je nádhera. Už se nemůžu dočkat.
Byla jsem ve třeťáku, prospěch jsem měla výborný, takže učitelům nevadila individuální výuka a rodiče nakonec souhlasili také.
V Praze jsem žila asi rok a byla to nádhera. Praha mě učarovala a každý den mě dokázala znovu překvapit svojí krásou.
Moje fotky se objevovaly na titulních stranách všech módních časopisů a pak přišly i zahraniční nabídky.
Najednou jsem žila spíš v letadle.
Cestovala jsem mezi Paříží, Londýnem a New Yorkem.
Byl to můj splněný sen. Mezi prací jsem si vždycky našla chvilku, abych si ty krásná města pořádně prohlédla.
Byl to nádherný život, ale přeci jenom mě to po letech táhlo zase domů.
No, úplně domů ne, spíš do Prahy.
Chyběla mi, chtěla jsem se vrátit. Těšila jsem se na přátele a na bývalého přítele. Ten to moje cestování neustál a rozešel se se mnou, ale občas si voláme.
V centru Prahy jsem si koupila byt a byla jsem přesvědčená, že mě čeká normální život. Jak moc jsem se mýlila.
Co jsem se vrátila, mě neustále pronásledovali fotografové, kteří věděli o každém mém kroku a ke každé mojí fotografii, uveřejněné v bulvárním plátku, připsali vždy něco nelichotivého a zcela smyšleného.
Když jsem si vyrazila na nákupy s kamarádkou, udělali z ní moji lesbickou přítelkyni.
Když jsem byla na obědě s kamarádem z branže, byla jsem hned mrcha, která rozvádí ženatého muže.
Když jsem se zúčastnila otvírání nového oddělení v nemocnici, nebo restaurace, psalo se hned o milionové částce, kterou jsem za to dostala.
A největší radost jim dělalo hodnotit mé oblečení a účesy.
Dozvěděla jsem se, že jsem stará, tlustá a vypočítavá rádobymodelka.
Že všechny moje značkové kabelky, boty a oblečení jsou fejky.
Ne že by mi zrovna na tomto tak moc záleželo, nikdy jsem se nestala závislou na značkách. Koupím si ráda i neznačkovou věc, když se mi líbí, ale začaly mě tyto každodenní urážky vadit.
A když se začaly objevovat i fotografie z mého soukromí, začala jsem se bát.
Navštívila jsem policii, že mám podezření na stalking, ale nic se nezlepšilo.
Stáhla jsem se víc z veřejného života a doufala, že přestanu toho, kterýmu bůh ví proč ležím v žaludku, bavit.
Nic se bohužel nezměnilo a psalo se dál spoustu dalších výmyslů, mí přátelé se mě začali stranit a já začala svoji milovanou Prahu nenávidět.
Nemůžu žít tam, kde se bojím a cítím se nezvaná, tak jsem se rozhodla prodat byt a vrátit se do rodného maloměsta.
Rodiče byli rádi, že jsem zpátky a já začala žít obyčejný, ale konečně klidný život.

Jen mi občas v hlavě zahlodá červíček, komu že jsem to tak vadila a kdo byl ten, co mi znechutil moji milovanou Prahu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 12. října 2013 v 12:47 | Reagovat

Ještě jsi zapomněla na drogy a pokažený žaludek dietami. :D

2 eazi eazi | Web | 12. října 2013 v 12:59 | Reagovat

Krásně napsaný příběh. Skoro bych až věřila, že jsi byla tou modelkou a tím vším sis prošla.
Pavel: To mi tam nechybí. Drogy a diety jsou v každém příběhu o medelingu. A tohle by ten příběh zkazilo si myslím. ;)

3 karlaprazakova karlaprazakova | 12. října 2013 v 13:32 | Reagovat

[1]::-D tak to mi do krás Prahy vůbec nepasovalo :-)

[2]: Díky :-). Fantazii se meze nekladou :)

4 Natty Natty | Web | 13. října 2013 v 7:54 | Reagovat

Kájo, moc pěkně napsané, věřila bych, že to píšeš o sobě. Život někdy zamotá naše osudy a vše popsané je možné. Praha je pro mnoho lidí krásná a neměnili by, ale...já osobně bych tam nemohla žít. Vadil by mi neustálý ruch a shon, chyběly by mi lesy, klid a pohoda. I památky, které Prahu zdobí by mě nenalákaly k životu tam. Pěknou neděli.

5 Janinka Janinka | E-mail | Web | 13. října 2013 v 10:20 | Reagovat

Moc hezky napsaná povídka a v dnešní době naprosto realistická, bohužel...

6 mengano mengano | E-mail | Web | 14. října 2013 v 9:39 | Reagovat

Určitě lepší o tom "jen" psát, než to ve skutečnosti prožívat. Není holt všechno zlato, co se třpytí.
Moc pěkná povídka:)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 15. října 2013 v 7:54 | Reagovat

Příjemná povídka, moc pěkně napsaná.

8 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 16. října 2013 v 13:49 | Reagovat

[4]: Díky Natty. Praha je opravdu moc krásná, ale já jsem radši u nás na venkově :-)

[5]: Díky :-). Je špatná doba, my lidé ji děláme špatnou :-(.

[6]: Děkuji :). Jen psát je lehčí, prožívat všechno nemusím.

[7]: Děkuji :)

9 valin valin | Web | 20. října 2013 v 8:44 | Reagovat

Možná to v týhle branži opravdu tak chodí, není to nemožné...

10 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 20. října 2013 v 20:30 | Reagovat

[9]: Je to asi náročná branže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.