Já a moje lásky - povídka

21. ledna 2014 v 11:04 | Karla |  TÉMA TÝDNE
Jmenuji se Andrea a je mi přes čtyřicet let. Já říkám něco přes čtyřicet, můj manžel říká, že mi táhne na padesátku.
Je to sprosťák. Je o tři roky mladší než já a připomíná mi to s láskou. Musím ale podotknout, že dle mínění všech našich známých vypadá můj manžel starší než já. To jen na okraj.
Můj manžel. Ani nevím proč pořád tohle označení používám. Ne, nejsme rozvedení, ale žijeme odděleně. Nějak jsme si přestali rozumět, tak se můj manžel odstěhoval.
Kvůli dětem jsme se dlouho snažili žít pohromadě, ale hádky už byly moc časté. Tak jsme se domluvili na odluce.
Je to zvláštní, ale je to teď lepší. Nehádáme se a snad si zase i rozumíme.
Nikdy by mě nenapadlo, že se rozejdeme. Brali jsme se před osmnácti lety a já byla šíleně zamilovaná a byla jsem přesvědčená, že je to ten pravý a že je to láska na celý život. Přála jsem si s ním žít, mít s ním děti a i s ním zestárnout. Ani přesně nevím kdy se to zvrtlo, ale asi se to zvrtávalo postupně.
Že je to ta největší láska jsem si myslela pokaždé, když jsem se zamilovala. Ale to si myslí určitě každý.
Poprvé jsem se zamilovala v první třídě. Seděl se mnou v první lavici a měl nádherný hnědý oči.
Jmenoval se Martin. Jo, Martin. Byl to takový ten pěkný a milý chlapeček. Postupně se změnil na neuvěřitelně krásného fešáka. To už jsme se ale nevídali. Zamilovala se do něho moje sestřenice, takže jsem se občas dovídala o něm nějaké novinky. Pak to ustalo.
Neviděli jsme se snad milion let. Letos jsem ho náhodou našla na facebooku. Občas si pokecáme a vzpomínáme na starý časy. Vzpomínáme na sebe jako na svoji první velkou dětskou lásku.
Podruhé jsem se zamilovala až na gymnáziu. Jmenoval se Milan a měl taky pěkný hnědý oči. Zamilovala jsem se do něj vlastně omylem. Líbil se mojí spolužačce a největší kamarádce. Ona sama nevěděla jak mu to říci, tak jsem si zahrála na prostředníka a dohazovačku.
Moje tehdejší snažení si Milan vyložil úplně špatně a začal balit mě, což se mi bohužel začalo líbit. Nebylo z toho nic závratnýho. Nějak jsme si neměli o čem povídat. Tato láska vzala za svý hodně brzo, oproti tomu přátelství s mojí největší kamarádkou Marcelkou to ustálo a vydrželo dodnes.
Pak přišel Petr. To byl úplný chameleón. Navenek působil jako neuvěřitelný slušňák, ale jinak to byl pěkný floutek. Moc jsme si to spolu užívali. Bylo to nové a vzrušující. Randili jsme spolu téměř celý třeťák.
Uměl to i s mými rodiči. I těm se moc líbil a dokonce mi ho schvalovali. Kdyby tenkrát věděli všechno, určitě by nesměl překročit práh našeho domu.
V tu dobu jsem bohužel přestala brát školu vážně a vyhlídky na vysokou školu se začaly nějak rozplývat. Nedokázala jsem skloubit pestrý společenský život se studiem.
Potom jsem zkusila úplně něco jiného. Jmenovala se Jana a bylo to, ani nevím jak napsat co to bylo. Bylo to jemný, přitom divoký, něžný a přitom vulgární. Mělo to svoje kouzlo, ale skončilo to tak rychle, jak to začalo. Zůstaly jsme dobré přítelkyně a občas se vídáme. Je zvláštní jak se to někdy semele. Jana je spokojeně vdaná, co vím, tak jsou velmi šťastní a vychovávají čtyři děti. Obdivuji ji a trošku i závidím.
Pak přišel Marian. Už v tanečních jsme si spolu užívali. Byla s ním sranda a moc jsme se nasmáli.
Ve čtvrťáku jsme se sblížili víc. Trávili jsme spolu veškerý volný čas. Vyzkoušeli jsme snad všechny taje lásky. Před ním jsem se nestyděla dělat a říkat nic. A myslím si, že to bylo oboustranný.
Maturitní večírek jsme si užili divoce a po svým. Mojí mámě tenkrát kamarádka líčila, jak jsou ti mladí zkažení, co vyvádějí na večírcích (kamarádka byla servírkou v restauraci, kde proběhl náš maturitní večírek).
Samozřejmě jsem se tenkrát mámě nepřiznala, že jí kamarádka vlastně vykládala o mně.
Přesto jsem si myslela, že se naše cesty po maturitě rozejdou. On šel na vysokou a já pracovat. Ale zůstali jsme spolu. Každé ráno mě čekával na nádraží a jezdil se mnou vlakem do práce. Vždycky mě doprovodil až do práce a pak odjel do školy. Odpoledne mě zase vyzvedával. Bylo to fajn. Měli jsme si pořád o čem vykládat a byli jsme spolu moc rádi. Ale nakonec se láska vytratila a zůstalo jen přátelství a trvá dodnes.
Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak to byly opravdu pěkný časy. Co bylo dál?
Hodně práce a starostí.
Ale pak se objevil Radek, můj manžel. Láska na první pohled to určitě nebyla. Ani se mi nějak moc nelíbil, ale bylo mi v jeho společnosti moc dobře. Ráda jsem poslouchala jeho příběhy a zážitky. Cestování bylo a je pořád jeho oblíbeným koníčkem.
Začala jsem cestovat s ním a zamilovala jsem se. Byla jsem přesvědčená, že je to ten pravý. Ten, kterýmu řeknu "ano" a zůstaneme spolu navždy.
Trochu se to časem zvrtlo, ale já pořád věřím, že máme ještě šanci.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 21. ledna 2014 v 13:01 | Reagovat

Vidím, jak ti povídky krásně jdou. Tahle se mi opravdu moc líbila, ale něco ze života tam být musí, já vím.

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 21. ledna 2014 v 13:32 | Reagovat

Naděje umírá vždycky poslední.  Hezká povídka.

3 Helena Helena | E-mail | Web | 21. ledna 2014 v 13:40 | Reagovat

Bude záležet jen na těch dvou.

4 pavel pavel | Web | 21. ledna 2014 v 18:12 | Reagovat

Pokud jsi to ty, to nejsi jediná, která žije odděleně bez rozvodu... takových žen kolem toho věku potkávám denně až to skoro vypadá jako móda. Většinou je to proto, že mají nějaký společný majetek a nechce se jim do nějakého handrkování, nebo že jsou na sobě finančně závislí, že nezvládli zaplatit nájem a podobně.

5 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 21. ledna 2014 v 20:22 | Reagovat

[1]: Díky :), je to tak, inspirací je i vlastní život.

[2]: Děkuji, mnohdy zbyde jen ta naděje :)

[3]: Jj, jaký si to uděláš, takový to máš :)

[4]: Máš pravdu, je takových párů opravdu hodně a mnohdy žijí odděleně a přitom spolu v bytě.
Nejsem to já, vše je částečně smyšlené, jakákoli podobnost je čistě náhodná :)

6 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 21. ledna 2014 v 20:29 | Reagovat

Já tomu věřila úplně do mrtě :-D Tak pokud to nejsi Ty, tak dovedeš vtáhnout do děje právě tím, že všechno, co je napsané je možné.

Pěkné, ale zároveň smutné psaní.

7 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 21. ledna 2014 v 21:10 | Reagovat

[6]: Děkuji :)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 5:35 | Reagovat

Krásná povídka ze života. Moc hezky se čte, jak tak klidně zvolna plyne.
Pevně věřím, že šanci ještě mají a držím jim palce. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Nekopírujte mé texty a fotografie.